Jezero, které máte před sebou, už jméno dostalo. Říká se mu Srdce, a to podle jeho tvaru, jenž je patrný z leteckého pohledu. Když ovšem stojíte před jezerem, působí tento romantický název až ironicky. Před námi je deformovaná krajina, kde těžba uhlí způsobila lokální inverzi reliéfu a v místech původního návrší vznikla bezodtoká poklesová kotlina. Spolu s terénem klesl také lesní porost, takže stromy ponořené v zátopě postupně hynuly a jen jejich mrtvé kmenoví zůstalo čnít na hladinu. Množství mrtvých kmenů je zde mimořádné. Vznikl tak unikátní biotop i místo, které mrazí svou drsnou a divokou poetikou.

K takovému místu se nám skvěle hodí vidění Hedviky Lamborové, kterou zaznamenal ve svých etnografických sběrech mezi lidmi Karviné ve 30. letech 20. století spisovatel Karel Dvořáček. Uvelebte se před mysteriózně vyhlížejícím jezerem, které v sobě zrcadlí cosi z někdejší uhrančivosti sousedního Kamienčoku, a střídejte se ve čtení této hororové vize (každý přečte jeden odstavec):

Já, Hedvika Lamborová, prohlašuju před vámi, že všecko je svatá pravda, co teď povím. Slůvka jsem si nevymyslila, nic jsem nepřidávala, tak se věc sběhla.

Dva dni po svatém Medardovi pasu kozy pod Kaminčokem. Vedle mě klečí Mařka Ščiglová a Alžběta Válková a také hlídají dobytek. Je k večeru, slunko si sedá na moravské lesy, dole pod námi plno mlhy a bílého kouře, jako by tam někdo v rybnících vařil. Mařka natrhala kvítí a dokončuje věnec, Alžběta povídá, že už musíme jít.

„Tetko Valkulo,“ volám ke Kaminčoku, nevíte, jestli jsou už mamulka doma?“

Valkula se zvedá na záhonu zemáků a křičí, že si nedala pozor, ale abychom už hnaly, je prý nejvyšší čas.

Běžím k našim kozám, že je vezmu a odvedu, tu vidím, jak se tam dole v té mlze cosi hýbe, cosi velikého a hrozného. Smrt tam vstává, kostlivec, obrovský, a ještě roste a napřimuje se, až se hlavou dotýká nebe. A jeden, dva, tři, čtyři kroky robí, teď právě přišlapuje jámu za kopcem.

Nekřičím, nevolám, nevím, proč vedle mě naříká Mařka s Alžbětou a proč mě Valkula přežehnává, proč mě hladí a proč mě tiskne do fěrtocha, když přece ani mamulka si tak se mnou nehrávají. Smrt vidím a nechci mít ten špinavý fěrtoch na tváři, velikou smrt jim ukazuju, na ni ať se podívají tak dobře jako já.

Utíkejte na zámek, řekněte hraběti i hraběnce, závodního volejte a všecky inženýry, u četníků se stavte, jenom honem, jenom honem, a cestou všady křičte, ať ví každý, jak veliká je smrt, a do Ostravy jeďte pro pomoc, někdo přece ví, jak se na ni musí. Tak přece ji nenecháme, proboha, tak ji nesmíme nechat!

Nikdo mě neposlechl. Valkula mě přivedla do chalupy a uložila, na čelo a na oči mi položila mokrý šátek. Nadarmo jsem povídala, že mě ani hlava ani oči nebolí, nadarmo jsem ji vyháněla. Nikam nešla a držela mě v peřinách. Ona prý nic neviděla, děvuchy nic neviděly, vůbec nikdo kromě mne neviděl to hrozné vidění, a tak nevěřili ani mně, čtyři dni o mně říkali, že blázním z nemoci.

Čtvrtého dne se země zatřásla, všecko sklo v oknech popraskalo, kdekomu zalehlo v uších. Ozval se nářek, jaký jsem od té doby neslyšela. Dvě stě třicet pět zdravých chlapů zůstalo pod zemí, dvě stě třicet pět živitelů. Málo jich vynesli, ale byly pohřby, jaké jsem od té doby neviděla a už ani nechci vidět. Těm pod zemí, co jimi nepohli, dodnes svítí v kapli věčné světlo.

Lidé, co jste to tenkrát zrobili, že jste nevěřili? Myslili jste, když vy smrt nevidíte, že ona není? To je váš hřích, vaše veliká vina, nechtěla bych ji mít na svědomí. Sedm dětí jsem porodila a jsem dnes stará a ošklivá, ale plakat a znova naříkat musím, když pomyslím, co marné bolesti přineslo dvě stě třicet pět matek toho dne, kdy porodily syny k zbytečné smrti odsouzené, a co zbytečné bídy se narodilo v tu hodinu, když přišel strašný výbuch.

Dvě stě třicet pět, panebože, dvě stě třicet pět…

(Karel Dvořáček: Stará píseň, Ostrava 1967, s. 128-129; přepsáno dle strojopisu z pozůstalosti autora)

K  vizi Hedviky Lamborové i podobě jezera Srdce se nám skvěle hodí jeden z obrazů dnes již připomínaného karvinského výtvarníka Oldřicha Kodeše s názvem Dotroubeno.