Kamienčok byl jednou ze dvou karvinských lokalit, na nichž došlo roku 1776 k objevu uhlí. Šlo o místo, kde uhelné sloje zasahovaly až na povrch. Dnes jsou tady stopy původní krajiny překryty mohutnou navážkou s rekultivovaným povrchem. To znamená, že celá plocha je zarovnána a osázena unifikovaným travním porostem, který ztratil hodnotu původní krajiny. Přesto je právě taková postprůmyslová step v něčem atraktivní. Když se člověk prochází rozlehlými pláněmi s větrem v zádech, pocity dalekých stepí na sebe nenechají dlouho čekat.

Někdejší podobu Kamienčoku zachytil ve svém románu Černá Julka Gustaw Morcinek, rodák z nedaleké kolonie Žabkov, který si tu jako dítě často hrával:

Cesta z Hranic vedla přes dvě železniční tratě a přes stará propadliště, úžlabiny, závozy, kamenolomy, zaplavené štoly, okolo nevelkých, ale hlubokých rybníků, okolo mokřadů, rašelinišť, kamenitých srázů a pískoven. Tato divoká, pustá místa se nazývala Kamienčok. Rostly tam pokřivené stromy, habry i duby, křoví, byla tam vynikající místa, kde jsme hráli na schovávanou. Dvě obrovské rokle se strmými skalními stěnami, hluboké a hrozivé, s tmavou tajemnou vodou na dně nás lákaly, abychom sešli dolů po vyčnívajících kamenech příkré stěny. Lákaly nás svou tajuplností. Lidé do nich házeli mrtvá prasata, psy a kočky.

Horníkům totiž často umírala prasata. Hubila je kdejaká nakažlivá choroba. A pokud se nepodařilo zabít umírající prase včas, aby se mohlo vyudit a sníst, vyvezli zdechlinu ve vozíku do Kamienčoku a hodili do rokle.

Tam se stále motali cikáni. Pokradmu odtáhli mršinu a snědli ji.

Horníci a jejich ženy odháněli cikánky potloukající se po kolonii, protože kolovaly pověry, že cikánky čarují a hází do chlívků jakýsi plevel, po kterém prasata hynou a cikáni je pak sní.

(Gustaw Morcinek: Čierna Julka, Bratislava 1986, s. 86, do češtiny přeložil Roman Polách)